Twilight sága a Hostitel

2. kapitola - Otevřená kniha

Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.

Obloha nade mnou byla jasná, poseta hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce – nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno – měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.

Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní, po které jsem se skrýval v divočině Denali. Ale necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni

Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.

Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.

Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím, že nad rozhovorem, který za chvíli nastane, přemýšlela několik uplynulých dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říci.

Nějakých pět metrů ode mě si povzdychla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.

Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté barvy jasně zářily téměř růžově, protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.

Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný ji vidět. Povzdechl jsem si.

Na vrcholu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.

Dělová koule, pomyslela si.

Vyskočila do vzduchu; její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.

Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.

Opět jsem si povzdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela, a bohužel mi ani nezastírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.

"Edwarde?"

Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala rychle vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.

"Promiň," zašeptala. "Byl to jen žert."

"Vím, byl vtipný."

Zkřivila ústa.

"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."

"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."

Jedeš domů, že? Pomyslela si.

"Ještě jsem… se celkem… nerozhodl."

No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.

"Ne. Nezdá se, že by to… pomáhalo."

Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"

"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.

Nesnaž se být gentleman.

Usmál jsem se.

Moje přítomnost tě znepokojuje, obvinila mě.

"Ne."

Nadzdvihla jedno obočí v tak nevěřícím výraze, že jsem se musel zasmát. Byl to jen krátký smích, následovaný dalších povzdechem.

"No tak dobře," přiznal jsem se. "Trošku."

Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.

"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej moji tvrdohlavost, aby podkopala tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.

"Nejsem zvyklá na odmítnutí," postěžovala si a našpulila rty.

"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže – za prvé jich bylo více a za druhé byli měkcí a teplí. A samozřejmě, vždy nedočkaví.

"Můro," popichoval jsem ji doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.

Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."

Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muži, které si oblíbily… žili.

"Když ses tu ukázal," řekla pomalu. "Myslela jsem si, že…“

Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že se takto bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízkých obrátkách.

"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."

"Ano." Zamračila se.

"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem – nepřemýšlel jsem. Já jen, že… odešel jsem velmi unáhleně."

"Nepředpokládám, že mi povíš proč…?“

Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit."

Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě, který si vybraly. V některých chvílích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli – a kdysi i byli – jejich kořistí, nedělaly žádné chyby. Cítil jsem se příliš zahanbený, než abych se jí přiznal.

"Problémy se ženami?" hádala, ignorujíc moji neochotu.

Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové, jaké si myslíš."

Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.

"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.

"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.

"Nech to tak jak to je, Tanyo."

Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snažíc ocenit hvězdy.

Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.

Kam půjdeš, když odejdeš, Edwarde? Zpátky ke Carlisleovi?

"Nemyslím si," zašeptal jsem.

Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nebylo nic, co bych chtěl vidět nebo dělat. Nezáleží na tom, kam bych šel, protože to nebude nikam – budu stále akorát utíkat před něčím.  To je hrozné.  Kdy jsem se stal tahle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou okolo ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhnul jsem se. Myslela to více jako přátelské objetí než cokoliv jiného.

"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího původně ruského přízvuku.  

"Nezáleží na tom co to je… nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."

Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné strašné hodiny biologie.

Políbil jsem jí na tváře a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mně otočila s našpulenými rty. Smutně se nad tím usmála.

"Děkuju Ti, Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet.“

Její myšlenky nabraly podrážděný tón.  "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumnější, Edwarde."

"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já… ještě jsem nenašel to, co hledám."

"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím…. Sbohem, Edwarde."

"Sbohem, Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem se. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný, dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.

"Znova, děkuju."

Okamžitě byla na nohách a běžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ani neměly čas se ponořit do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí ji tížilo víc, než připustila, dokonce i v jejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.

Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a sotva úplné, ale v každém případě nic co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.

Opřel jsem si bradu o kolena a opět jsem se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to – hlavně Carlislea a Esme. Ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími světly na obloze byl pár zmatených čokoládově – hnědých očí hledících na mě a pokoušejících se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.

Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mojích představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi

unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být zpět v Carlisleově autě za méně než hodinu….

V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávaje žádné otisky chodidel.

"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsme kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince. Rosalie a Emmett byli v čele. Emmett vypadl směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostražitá, no možná více vytočená než ochranářská.

 "Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.

Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno -  v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.

"Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde……nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa."

"Samozřejmě že budeme sedět na našem obvyklém místě. Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."

Když jí Jasper pomáhal sednout, zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.

"Hm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně.  "Myslím, že máš pravdu."

"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.

Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.

Otravné, co?

Zašklebil jsem se na něj.

Nebylo to náhodou teprve minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvávání zde?

Dnes byly moje svaly napnuté – jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra – ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít. Čuch, samozřejmě. Nedýchal jsem.

Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, než to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ni stále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.

Nikomu o mě nic neřekla?

Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystrašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, možná i trochu zveličila, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.

A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout si hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider. Lidi se neustále snaží cítit normálně, zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnější hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádnou výjimkou. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být výjimečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto……i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat, co si myslí.

"Něco nového?" Zeptal se Jasper.

"Nic. Ona… asi to nikomu neřekla."

Všichni čtyři naráz zvedli obočí.

"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett, chichotající se. "Vsadím se, že já bych jí vystrašil lépe."

Zakoulel jsem očima.

"Přemýšlím proč.?“ Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka.

"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."

"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Snaž se vypadat lidsky."

"Lidsky, říkáš?" Zeptal se Emmett.

Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou ukrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jeho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ní náhle hodil, odrazila ji od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.

Hlavy všech z tohoto roku místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našly viníka. Nedívaly se dál než pár stolů od nás. A nikdo se nedíval na nás.

 "Velmi lidské, Emmette," ostře poznamenala Rosalie. "Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"

"Vypadalo by to působivěji, kdybys to udělala ty, zlato."

Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat se směrem, o kterém se vědět, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.

Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.

Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí

Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy – duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.

 "Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.

 "Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.

Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.

Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.

Upravil jsem svůj výraz na nenucený.

Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"

"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.

Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít…. To je…

Byla ta dívka nemocná?

Těžko posoudit – vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou…. Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.

Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.

Alice do mě šťouchla.  Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.

Zatnul jsem zuby.

"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."

"Ty tak víš," zamumlal jsem.

Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."

Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.

Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.

"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.

"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.

Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka – měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě – že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.

Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.

… zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.

Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.

Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.

Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.

Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se – nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel – zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.

Nic, jenom ticho.

Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.

"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.

Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.

"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.

Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.

Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.

"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled – i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"

"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.

"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " … no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."

"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.

Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.

Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si – i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý – že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.

Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.

Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.

Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.

Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?

"Já… myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."

Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.

"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."

"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."