Twilight sága a Hostitel

 Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.

Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.

Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.

Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.

Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.

„Promiň, Tylere,“ řekla mu rozhořčeným hlasem, „jsem tady zaseklá za Cullenem.“

Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.

„No jo, já vím,“ řekl Tyler, nevšímal si její nálady. „ Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme.“

Arogantně se usmíval.

Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.

„Pozveš mě na jarní ples?“ V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.

„Nebudu ve městě, Tylere.“ Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.

„Jo, to Mike říkal,“

„Tak proč –“, tázavě se na něj podívala.

Pokrčil rameny. „Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla.“

V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. „Promiň, Tylere,“ neznělo to, že by toho litovala. „Vážně budu pryč z města.“

Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. „To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost.“

Vykročil zpět ke svému autu.

Měl jsem pravdu, když jsem chtěl počkat.

Ten znechucený výraz na její tváři měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. Prozradilo mi to něco, co bych neměl chtít tak zoufale vědět – že ani k jednomu z těch lidských chlapců necítí žádnou náklonnost.

A ještě k tomu, její výraz byla asi ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl.

Právě v tu chvíli dorazila moje rodina, dost zmatená faktem, že jsem se pro změnu otřásal smíchy, místo abych vražedně zíral na všechno v mém okolí.

 Co je tu tak vtipné? Chtěl vědět Emmett.

Potřásl jsem hlavou a znovu jsem se rozesmál, když Bella vytúrovala motor. Opět vypadala, že by si přála řídit tank.

 "Tak jdeme!" Nedočkavě zasyčela Rosalie. "Přestaň se chovat jako idiot, jestli můžeš."

Její slova mě nerozčilily, byl jsem příliš veselý. Ale pohnuli jsme se.

Nikdo se mnou cestou domů nemluvil. Občas jsem se ještě zachichotal, když jsem si vzpomněl na Bellinu tvář.

Když jsem přijížděl na příjezdovou cestu – zrychlil jsem, nebyli tu žádní lidé – Alice mi pokazila náladu.

"Teď už si můžu s Bellou popovídat?" náhle a bez přemýšlení vyhrkla, takže jsem neměl možnost si odpověď připravit.

"Ne," odsekl jsem.

"To není fér! Proč musím čekat?"

"Ještě jsem se nerozhodl, Alice."

"Jak chceš, Edwarde."

V její mysli se opět promítly oba Belliny osudy.

"Proč jí vlastně chceš poznat, " zamumlal jsem nevrle, "když jí mám zabít?"

Alice na chvíli zaváhala."To dává smysl," připustila.

Poslední kousek cesty jsem jel stopadesátkou, šlápl jsem na brzdu jen pár centimetrů před garážovou stěnou.

"Užij si běh," samolibě poznamenala Rosalie, když jsem vyběhl z auta.

Ale dnes už jsem neběžel. Namísto toho jsem šel na lov.

Ostatní měli naplánováno jít na lov zítra, ale já jsem si odteď už nemohl dovolit mít žízeň. Přehnal jsem to, pil jsem víc, než bylo třeba, opět jsem téměř plaval. Měl jsem štěstí, že jsem takhle brzy natrefil na stádo losů a jednoho černého medvěda. Byl jsem tak plný, že jsem se necítil dobře. Proč mi to nestačilo? Proč její vůně musela být silnější než cokoliv jiného?

Lovil jsem abych se připravil na následující den, ale když už jsem nezvládal dál lovit a slunce bylo stále ještě v nedohlednu, v tom momentě jsem vědět, že až do zítra čekat nevydržím.

Když jsem si uvědomil, že jdu za ní, opět mě přepadl ten divný, radostný pocit.

Celou cestu do Forks jsem se hádal se svým druhým já, ale moje méně ušlechtilá polovička vyhrála a já jsem pokračoval ve svém plánu. Netvor v mém nitru byl neklidný, ale držel jsem ho dobře spoutaného. Věděl jsem, že si od ní dokážu zachovat bezpečnou vzdálenost, Jen jsem chtěl vědět, kde právě je. Vidět její tvář.

Bylo něco po půlnoci, dům Belly byl tmavý a tichý. Její auto bylo zaparkované na obrubníku u kraje, zatímco auto jejího otce stálo na příjezdové cestě. V okolí jsem nezaslechl žádné myšlenky, což znamenalo, že všichni spí. Pozoroval jsem dům z tmavého lesa, který na východní straně ohraničoval pozemek. Dveře budou pravděpodobně zamčené, to by nebyl problém, ale nechtěl jsem za sebou zanechat důkaz v podobě vylomeného zámku. Rozhodl jsem se nejprve vyzkoušet okno v poschodí. Téměř nikdo se neobtěžuje dávat na tyto okna zámky.

Přešel jsem přes dvůr a na chvíli jsem si přeměřil přední stranu domu. Vzápětí už jsem byl jednou rukou zavěšený na okapové rouře nad oknem. Podíval jsem se do pokoje a dech se mi zastavil.

Byl to její pokoj. Viděl jsem jí ležet v malé posteli, pokrývky měla rozházené po zemi a poznámky u nohou. Když jsem se tak díval, neklidně se převrátila na druhou stranu a přehodila si ruku přes hlavu. Nespala tvrdě, alespoň ne dne. Cítila nebezpečí?

Byl jsem znechucený sám sebou, když jsem jí takto pozoroval. Byl jsem snad lepší než nějaký slídil? Ne nebyl. Byl jsem ještě mnohem horší.

 Uvolnil jsem prsty, chtěl jsem se pustit, ale ještě předtím jsem se dlouze zadíval na její tvář.

Spala neklidně. Mezi obočím měla jemnou vrásku a koutky úst měla svěšené. Rty se jí zatřásly a potom se rozevřely.

"Dobře, mami," zamumlala.

Bella mluvila ze spánku.

Popadla mě hrozná zvědavost, úplně potlačila pocit znechucení. Ta návnada, kterou mi hodila v podobě nechráněných a neúmyslně vyslovených myšlenek byla neuvěřitelně lákavá.

Vyzkoušel jsem okno, a i když kvůli dlouhému nepoužívání pevně drželo, zamknuté nebylo, Pomalu jsem ho otevíral, zděšený vrzáním, které vydávalo. Příště si budu muset donést nějaký olej…

Příště? Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Tiše jsem proklouzl pootevřeným oknem.

Její pokoj byl malý – byl neuspořádaný, ale nebyl tam nepořádek. Vedle postele měla naskládané knihy, ale na hřbet jsem jim neviděl, cd měla rozházené vedle laciného přehrávače – jedno z cédéček na vrchu mělo jen obyčejný průsvitný obal. Haldy papírů ležely vedle počítače, který vypadal jako by byl z muzea zastaralých technologií. Na podlaze se válely boty.

Strašně moc jsem si chtěl přečíst názvy knih a cd, ale slíbil jsem si, že od ní budu udržovat rozumnou vzdálenost. Namísto toho jsem si sedl do starého houpacího křesla v rohu místnosti.

Opravdu jsem si někdy myslel, že vypadá průměrně? Vzpomněl jsem si na první den, na znechucení nad chlapci, které okamžitě zaujala. Ale když jsem si teď představil její tvář v jejich myslích, dokázal jsem pochopit, proč jsem ji neshledával obyčejnou. Zdálo se to tak jasné.

Právě teď - s tmavými vlasy rozloženými okolo její světlé tváře, s děravým tričkem, rozdrbanými tepláky, s uvolněnými rysy tváře a rty jemně pootevřenými – mi vyrazila dech. Lépe řečeno mohla by, kdybych dýchal, pomyslel jsem si ironicky.

Nemluvila, možná už se jí nic nezdálo.

Díval jsem se na její tvář a přemýšlel nad způsobem, jak udělat její budoucnost snesitelnější.

Zranit ji, bylo nepřípustné. Znamenalo to, že jediná možnost jak ji ochránit, bylo, ji znovu opustit?

Ostatní by se se mnou teď už nemohli hádat. Moje nepřítomnost nikoho nevystaví nebezpečí. Nebudou žádné podezření, nic, co by mohlo někoho nasměrovat zpět k nehodě.  

Zaváhal jsem, tak jak už jsem to dnes udělal a najednou se vše zdálo tak beznadějné.

Nemohl jsem doufat, že bych mohl soupeřit s lidskými chlapci, ať se jí tihle líbili nebo ne. Byl jsem netvor. Jak by mě mohla vidět jinak? Kdyby věděla pravdu, vystrašilo by ji to a odradilo. Vypadala by přesně jako oběť v nějakém hororu, utíkala by a strachy ječela.

Pamatuju si ji první den na biologii – a věděl jsem, že přesně tohle by byla ta správná reakce.

Bylo hloupé představovat si, že kdybych jí pozval na ten hloupý ples, tak by zrušila svoje plány a souhlasila by.

 Nebyl jsem ten, kterému bylo předurčeno slyšet její „ano“. Byl to někdo jiný, někdo lidský, někdo teplý. A nemohl jsem si dovolit – někdy v budoucnu, až to „ano“ poví – abych ho zabil, protože si ho zaslouží, ať už to bude kdokoliv. Zasloužila si štěstí a lásku s kýmkoliv, koho si vybere.

Dlužil jsem jí, aby si správně vybrala, nemohl už jsem déle předstírat, že já jsem byl jediný, který by byl nebezpečí proto, že ji miluje.

Takže po tom vše vlastně ani nezáleží na tom, jestli odejdu nebo ne, protože Bella mě stejně nikdy nebude vnímat takovým způsobem, jakým o ní sním já. Nikdy mě nebude brát jako někoho, kdo je hoden lásky.

 Nikdy.

Může se mrtvé, zmrzlé srdce zlomit? Cítil jsem, jako kdyby to moje mohlo.

"Edwarde," řekla Bella.

Ztuhl jsem, díval jsem se na její zavřené oči.

Vzbudila se a nachytala mě tu? Vypadala, že spí, ale její hlas byl úplně jasný…

 Tiše si povzdechla a opět se nespokojeně převalila na bok – stále spala, …

"Edwarde," jemně zašeptala.

Zdálo se jí o mně.

Může mrtvé, zmrzlé srdce opět začít tlouci? Cítil jsem, že to moje by mohlo.

"Zůstaň," povzdychla si. "Nechoď. Prosím… neodcházej."

Zdálo se jí o mě a dokonce to ani nebyla noční můra. Ve svém snu chtěla, abych zůstal s ní.

Snažil jsem se pojmenovat pocity, které mě prostupovaly, ale žádná slova nebyla dostačující. Na dlouhou chvíli jsem se do nich ponořil.

Když jsem se vynořil, už jsem nebyl ten stejný muž jako předtím.

Můj život byla nekonečná, neměnná půlnoc. Musí to tak být, je to nevyhnutelné. Ale jak tedy bylo možné, že slunce vycházelo rovnou uprostřed půlnoci?

 Když jsem se stal upírem, když jsem v mučivých bolestech přeměny vyměnil svoji duši a svoji smrtelnost za nesmrtelnost, skutečně jsem zmrznul. Moje tělo se proměnilo na kámen, jako na svaly – trvalé a neměnné. Moje osobnost též zmrzla – moje povaha, to co jsem měl rád i to co jsem nesnášel, moje nálady a touhy, to vše zůstalo tak jako to bylo.

I u ostatních to bylo stejné. Všichni jsme zmrzli. Byli jsme oživlé kameny.

Změna pro nás byla něco velmi jedinečného. Viděl jsem, jak se to stalo s Carlislem a o nějakých deset let později i s Rosalií. Láska je změnila na něco nekonečného, něco co nikdy nevyprchalo. Už to bylo více než osmdesát let, co Carlisle našel Esme, ale přesto se na ní stále díval očima první lásky. Pro ně už to bude vždy takovéhle.

A též už i pro mě. Vždy budu milovat tuho křehkou lidskou ženu, po zbytek svojí nikdy nekončící existence.

Hleděl jsem na její nevinou tvář a cítil jsem jak se láska usazuje do každé části mého kamenného těla

Teď už spala klidně, s jemným úsměvem na rtech.

Když jsem ji sledoval, začal jsem přemýšlet.

Miluju ji a tak se budu snažit být dost silný na to, abych ji opustil. Věděl jsem, že teď dost silný nejsem. Budu na tom muset pracovat. Ale možná jsem byl dost silný, abych nějakým způsobem oklamal budoucnost.

Alice viděla pro Bellu jen dvě budoucnosti a já jsem teď už oběma rozuměl.

To, že ji miluji mi nezabrání v jejím zabití, když udělám chybu.

I když jsem teď netvora necítil, skrýval se uvnitř mě. Možná, že ho láska navždy umlčela. Kdybych ji teď zabil, nebude to úmyslně, byla by to jen tragická nehoda.

Budu muset být mimořádně opatrný. Nesmím nikdy, opravdu nikdy polevit v sebekontrole. Budu si muset dávat pozor na každý nádech. Budu muset dodržovat bezpečnou vzdálenost.

Nesmím dělat chyby.

Konečně jsem pochopil i tu druhou budoucnost. Byl jsem jí tak fascinovaný, tak vyvedený z míry – což se klidně mohlo stát – že to vyústilo v proměnu Belly ve vězně tohoto ne – života? Teď – zničený touhou po ní – jsem pochopil, že bych mohl, ve stavu neodpustitelného sobectví, poprosit svého otce o laskavost. Poprosit ho, aby jí vzal duši a život, takže by se mnou mohla zůstat navěky.

Zasloužila si něco lepšího.

Ale viděl jsem ještě jednu budoucnost, takové tenké lano, po kterém bych byl schopen jít, kdybych udržel rovnováhu.

Dokázal bych to? Být s ní a zároveň ji nechat člověkem?

Záměrně jsem se zhluboka nadechnul a potom znova, nechával jsem její vůni, aby mnou pronikla jako divoký oheň. Pokoj byl plný její vůně, byla všude. Točila se mi hlava, ale přemohl jsem to. Pokud by se to stalo, a já bych se pokusil mít s Bellou nějaký vtah, zvykl bych si i na tu vůni. Znovu jsem se zhluboka, bolestivě nadechl.

Pozoroval jsem ji ve spánku, dokud se na východě za mraky neobjevil první paprsek slunce. Přemýšlel jsem a dýchal.

Domů jsem se vrátil těsně po tom, co ostatní odešli do školy. Rychle jsem se převlékl, nevšímajíc si Esme, která měla plné oči otázek. Viděla to vzrušení na mojí tváři a pocítila najednou úlevu i obavy. Moje zádumčivost ji zraňovala a teď se zdálo, že je tomu konec.

Běžel jsem do školy, dorazil jsem jen o pár sekund později než moji sourozenci. Neotočili se, minimálně Alice mě musela vidět, když jsem stál v houštině stromů, které lemovaly chodník. Čekal jsem, až se nikdo nebude dívat a potom jsem nepozorovaně vyšel z lesa na parkoviště plné aut.

Slyšel jsem hluk Bellina auta, schoval jsem se za autem a sledoval ji z místa, odkud mě ona vidět nemohla.

Vjela na parkoviště, a když uviděla moje Volvo, se zamračeným výrazem zaparkovala na nejvzdálenějším koutě parkoviště.

Bylo pro mě divné, vzpomenout si, že je na mě pravděpodobně stále naštvaná a že pro to má dobrý důvod.

Chtěl jsem se sám sobě smát. Všechno moje plánování a přemýšlení by bylo naprosto nesmyslné, kdyby o mě neměla zájem, ne? Její sen mohl být naprostá náhoda. Byl jsem ale namyšlený hlupák.

Popravdě, bylo by pro ni lepší, kdyby se o mě nezajímala. To by mě sice neodradilo od toho, abych se jí věnoval, ale aspoň bych jí přitom mohl varovat. To jsem jí dlužil.

Potichu jsem se pohnul, přemýšlel jsem, jak se s ní nejlépe potkat.

Ulehčila mi to. Když vystupovala z auta, klíče jí vypadly z ruky a spadly rovnou do kaluže.

Sehnula se, ale já jsem je držel ještě dřív, než mohla namočit prsty do té studené vody..

Opřel jsem se o její auto a pozoroval její reakci. Škubla sebou a prudce se napřímila.

„Jak to děláš?“ zeptala se mě.

Ano, ještě stále se zlobila.

Podal jsem jí klíče.  „Jak dělám co?“

Natáhla ruku a já jsem jí pustil klíčky rovnou do dlaně. Zhluboka jsem se nadechl, vdechujíc její vůni.

„Objevíš se z ničeho nic.“vysvětlila.

„Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá.“ Ty slova byly tak ironické, téměř jako vtip. Bylo tu něco, co neviděla?

Zaznamenala, jak můj hlas zjihl při vyslovení jejího jména?

Zírala na mě tak, že jsem pochopil, že neocenila můj vtip. Její tep se zrychlil – strachem? Po chvíli sklopila oči.

„Co ta dopravní zácpa včera večer?“ zeptala se mě, aniž by se na mě dívala. „Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti.“

Stále se na mě hodně zlobila. Bylo potřeba hodně snahy, abych to s ní nějak urovnal. Vzpomněl jsem si na svoje předsevzetí – být k ní upřímný …

„To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci.“ A potom jsem se zasmál. Nemohl jsem si pomoc, vzpomínal jsem na její včerejší výraz.

"Ty..." zalapala po dechu a potom se zarazila, jako kdyby byla příliš rozzuřená, aby mohla pokračovat. A bylo to tu – znovu ten samý výraz. Potlačil jsem další nával smíchu. Už tak byla dost rozzlobená.

„A nepředstírám, že neexistuješ,“ dodal jsem. Snažil jsem se o nenucený tón. Nerozuměla by tomu, kdybych jí ukázal svoje skutečné pocity. Musel jsem je skrývat, snažit se to trochu zlehčit …  

„Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerovi dodávka?“

Naštval jsem se. To myslí vážně?

Bylo dost nelogické, že jsem se cítil uraženě – nevěděla o mojí přeměně, o tom, co se stalo v noci. Ale i tak jsem i já byl naštvaný.

„Bello, to je naprosto absurdní,“ odsekl jsem.

Začervenala se, otočila se ke mně zády a odešla.

Přepadly mě výčitky svědomí. Neměl jsem žádné právo zlobit se.

„Počkej,“ zavolal jsem za ní.

Nezastavila se, tak jsem šel za ní.

„Omlouvám se, to bylo hrubé. Netvrdím, že to není pravda,“ - bylo absurdní představit si, že bych jí chtěl ublížit - „ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost.“

„Proč mě nenecháš na pokoji?“

Věř mi, chtěl jsem jí říct. Zkoušel jsem to.

A jen tak mimochodem, jsem do tebe zoufale zamilovaný

Udržuj lehkou konverzaci.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej,“ Napadla mě jedna akční myšlenka a zasmál jsem se.

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala se mě přísně.

Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.

„Děláš to znovu.“ upozornil jsem ji.

Povzdychla si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“

„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden“ – sledoval jsem jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – „víš, v den toho jarního plesu –“

Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. „Snažíš se být vtipný?“

Jo. „Necháš mě prosím tě domluvit?“

V tichosti čekala a hryzala si horní ret.

Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.

„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“ zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.

Tupě se na mě dívala."Cože?"

„Chceš svézt do Seattlu?“ Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.

"S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.

„Se mnou, samozřejmě.“ Řekl jsem pomalu.

"Proč?"

To bylo opravdu tak překvapující, že bych mohl toužit po její společnosti? Opravdu si o mě musela, z mého chování, vytvořit ten nejhorší možný názor.

"No," řekl jsem tak nenuceně, jak jen to bylo možné, „ měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede.“

Zdálo se bezpečnější si ji dobírat, než se tvářit vážně.

„Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost.“ Řekla stejně překvapeným hlasem. Opět se dala do kroku a já s ní.

Ve skutečnosti neřekla ne, tak jsem se toho chytil.

Poví ne? A co udělám, když to řekne?

„Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?“

„Nechápu, co tobě je do toho.“ Stěžovala si.

To stále ještě nebylo odmítnutí. Její srdce opět bilo rychleji a i její dýchání se zrychlilo

„Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka.“

„Upřímně, Edwarde, já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád.“

Když vyslovila moje jméno, projelo mnou vzrušení.

Jak mám udržovat lehkou konverzaci a zároveň být upřímný? Tedy, bylo důležitější být upřímný. Hlavně teď.

„Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být.“

„Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo.“ Řekla sarkasticky.

Pod střechou jídelny se zastavila a podívala se na mě. Její tep zakolísal. Byla vystrašená?

Opatrně jsem volil slova. Ne, já jsem ji nemohl opustit, ale možná bude natolik chytrá aby ona opustila mě, než bude příliš pozdě.

„Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní.“ Když jsem se díval do jejích hlubokých čokoládových oči, moje snaha udržovat lehkou konverzaci se vypařila. . „Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello.“ Slova jsem vyslovil příliš toužebně.

Znepokojilo mě, když na chvíli přestala dýchat a potom trvalo nějakou chvíli, než se opět nadechla. Jak moc se mě bála? Nu, to brzy zjistím.

„Tak pojedeš se mnou do Seattlu?“ dožadoval jsem se odpovědi.

Přikývla a její srdce se hlasitě rozbušilo.

Ano. Ona mi odpověděla ano.

Ale potom mě zasáhlo vědomí, co ji to asi bude stát?

Opravdu by ses ode mě měla držet dál,“ varoval jsem ji. Slyšela mě? Uteče od budoucnosti, která ji se mnou hrozila? Můžu udělat něco, abych ji ochránil sám před sebou?

Udržuj lehkou konverzaci, nabádal jsem se. „Uvidíme se na hodině.“

Musel jsem se soustředit, abych neběžel, když jsem odcházel.